The Adventures of Tom Sawyer

I. Znovu Keňa

Rozhodl jsem se znovu otevřít knihu jménem „Kenya“. Uběhly 4 roky od poslední návštěvy, a tak nějak se mi zastesklo.

Dobrodružství začalo tentokrát dříve, než jsem myslel, a to již na letišti v Praze 13. února, kde jsem zjistil, že nemám platná víza.

Po absolvování PCR testů mě čekalo jedno nepříjemné překvapení za druhým… dostanu se k tomu později, nicméně taky se mohlo stát, že tyto řádky už nikdy v životě nenapíšu.

II. Praha a Amsterdam

Motivace byla jasná, nicméně odlet z ČR se vůbec nepodařil.

Na letišti v Praze jsem zjistil, že namísto víza do Keni jsem obdržel jen potvrzení o platbě. Tato mírná komplikace způsobila, že jsem musel odsunout odlet téměř o 2 dny.

V pondělí 15. února v 01:30 mě nabral taxikář před vchodem domu. To je snad jediný čas, kdy vám nepomůžou sdílené služby jako Uber, a tak zaplatíte pražskému lichváři za 15-minutovou jízdu měsíční výplatu keňského řidiče tuk-tuk (o tom později).

Nevýhoda bezplatné změny letu (odvolali jsme se na nedodání negativního PCR testu) je v tom, že namísto návštěvy Paříže jsem byl převelen do Amsterdamu. Nicméně podmínkou nástupu do letadla směrem Nizozemí, kterou zavedla úžasná tulipánová a trávě vstřícná země, bylo, že nejdříve 4 hodiny před nástupem do letadla musíte absolvovat nový negativní antigenní test (je úplně jedno, zda již vám probádali dutiny při PCR nebo ne).

V čekárně na pražském letišti jsem byl již kolem 3. hodiny nad ránem mírně nervózní, jelikož další změna letu už nebyla možná a platnost PCR testů se blížila expiraci (podmínka pro návštěvu Keni).

Z mého klidného duševního rozpoložení mě občas vytrhlo jen nepotlačované zklamání z pozitivního výsledku dalších čekatelů.

Po tom, co jsem v posledních dnech před odletem kvůli cestování prošel testy duševního i fyzického zdraví a těsně před potvrzením negativních výsledků zaslechl, že v Číně uvažují o zavedení análního testu na covid-19, se mi vážně ulevilo na nejbližší toaletě.

Cestou z Amsterdamu do Nairobi vše ovšem teprve jen začíná.

III. Nairobi

Moje poslední návštěva jednoho z nejmladších hlavních měst světa (založeno v 1899 na železniční zastávce mezi obchodní křižovatkou v Mombase a severním sousedem Ugandou) se odehrála naposledy v roce 2017 po 9-hodinové jízdě na dokončované silnici z Eldoretu (severozápad země). A to v polospánku. Chvílemi jsem se bál usnout, chvílemi zas probudit.

Tentokrát proběhlo vše hladce, přestože tato zastávka byla víceméně neplánovaná, pravděpodobně jako zamýšlená výstavba města Nairobi, které v roce 1896 zastupovalo funkci skladu potravy pro tažná zvířata pro stavbu železnice a o 100 let později se proměnilo v několikamilionové centrum Keni.

Nevím proč, ale vždy když cestuji z nebo do Keni, připadám si jako ono tažné zvíře s velkým a malým příručním zavazadlem naplněným až po okraj věcmi, které stejně potřebovat nebudu, ale tak nějak si říkám, člověk nikdy neví. Pokud by to bylo možné, příště si přibalím sekáček na maso, vodní pistoli a pepřový sprej.

Pokud cestujete v zimě z Evropy, je na vás vidět, jak dlouho jste trpěli nedostatkem slunce a když vás vysadí v noci i s výše zmíněnými jasně bílými zavazadly uprostřed metropole, hned se po vás seběhnou místní láskyplní a obchodu chtiví obyvatelé (chtěl jsem napsat psi, ale to by mohlo vyznít xenofobně nebo ještě hůře a bylo by to přinejmenším politicky nekorektní).

A tak ve víře v bezpečné cestování s prověřenými černými taxikáři, pracující pro společnost Uber, doufáte, že při výběru peněz z bankomatu na vás i s kufry počkají a po návratu vás v lepším případě nevezmou mačetou. Pro jistotu si však pořídíte snímek registrační značky vozidla a pošlete ji vaším rodičům s komentářem, že se s nimi chcete podělit o pár fotek z poklidné dovolené.

Po příletu na letiště jsem několik minut s kufry zmateně pobíhal před výstupem z haly, jako bych chtěl potvrdit fakt, že mé navigační schopnosti nejsou mým nejbystřejším smyslem, načež jsem raději volil výše zmíněnou sdílenou službu.

Jelikož i cesta vozem do rezervovaného noclehu nakonec trvala více než hodinu, byl jsem rád, že jsem se nerozhodl pro chůzi pěšky, přestože tato možnost zněla více než lákavě. Později jsem pochopil, že bych se plížil mezi žirafy, přetahoval se s opicemi o zavazadla cestou přes opuštěnou část letiště. Závěrem bych musel překonat plot s ostnatým drátem a vymáchat se v bahně.

Pozdní večer prvního dne byl završen příjemnou společností vtipného hasiče, který si tu a tam přivydělává jako řidič kaskadér na rozbitých cestách poblíž letiště. Myslím, že jsem snad i na pár hodin v hezky zařízeném soukromém ubytování usnul právě v době, kdy se nepříjemní komáři rozhodli po totálním evropském masakru nabrat druhý dech.

Jak mi často během noční jízdy připomínal onen bojovník s ohněm. Vše je o mentální pohodě, o „mindsetu“. Jak mi později došlo, měl pravdu, když říkal „Life is too short“. Nač se tedy trápit budoucností.

IV. Mombasa: Kenyans do love us!

A nemůžeme se jim divit.

Z obrázku by se dalo usoudit, že překrásné azurové pobřeží nejdůležitější obchodní křižovatky 2. tisíciletí a v okolí vybudované plážové resorty a apartmány doslova vybízejí k úžasným zážitkům pod mořskou hladinou nebo hrátky s delfíny na širém Indickém oceánu.

Má to jen jediný háček.

Musíte zavřít oči a zacpat si nosní dírky, abyste neucítili zápach z městské kanalizace, smradu linoucího se z popelu po zapálené skládce převážně z plastu pocházejících odpadků a znečištěné vody únikem ropy z tankerů a dalších zamaskovaných tragédií.

Doporučuji také nefotografovat z nóbl restaurace děti plující na loďce doufajíc, že najdou na hladině cokoliv, co by se dalo zužitkovat, aby se mohly najíst nebo to směnit na nedalekém vyhlášeném tržišti. Na místě je také v půjčovně vozidel zvolit tmavě tónová skla, a to zejména na místě řidiče a spolujezdce, abyste se vyhnuli pohledům velké části populace, která stále trpí hladem a ve stojící koloně vozidel vám klepou jednou z berlí na kapotu vozu, který si může dovolit jen horních 5% obyvatel.

Již z historie plyne, že přestože si Mombasa zvykla na přesuny z područí od jedné mocnosti ke druhé, není příliš nakloněna Evropanům.

Ti se snažili podmanit si více než 1100 let starou mocnost jihovýchodního světa již v 15. století, sto let poté se ocitla ve spárech Ománské říše, aby z ní později Britové vytvořili součást východoafrického společenství. Možná se brzy dočkáme další změny, pokud Čína uplatní zástavní právo z pozice věřitele na mombaskou pevnost Fort Jesus.

Fort Jesus je toho důkazem. Najdete v ní jak arabské otrokyně, tak fotografie všech mrtvých sultánů a královny Alžběty, ledabyle pohozený skeleton 15-ti metrové velryby, portugalské nástěnné malby z lodních bitev hned vedle vzkazů teenagerů o tom, kdo s kým právě chodil, když byli se školou na prohlídce.

Pokud nejste muslimem, pravděpodobně se v centru města ani neubytujete, ale větším problémem by pro nás bylo asi neslušně odmítnout neodbytného průvodce nebo nezaplatit za naoko hlídané zaparkované auto Afričanovi s bambusovou tyčí a nabroušeným hrotem.

Přesun z Nairobi do Mombasy absolvujete velmi svižně spolehlivými lokálními aerolinkami Jambojet, jen asi hodinu vás může zdržet lodní transport z ostrovního afrického Manhattanu směrem do vnitrozemí. Při tomto ojedinělém zážitku na mě nejvíce zapůsobil způsob, jak si keňská vláda vyložila anti-covidové opatření, který zároveň vysvětluje, proč Keňa není stále z nejhoršího venku. Na horní palubě naší lodi bylo cca 500 volných míst k sezení, zatímco na vedlejší lodi se mísily davy asi jako na koncertu Rolling Stones na Copacabana v Riu de Janeiru v roce 2006.

Pak již jen se nesrazit s jedním z agresivních evropských automobilových řidičů nebo s bláznivými majiteli všech typů vozidel, povozů a silničních přeběhlíků a po několika desítkách kilometrů směr jih si začít konečně užívat na pláži v Diani Beach.

Na onom místě zaslíbeném a dovolenkaři z celé Evropy i severní Keni oblíbeném, na vás čeká zasloužený odpočinek po náročném, téměř 2-denním výletu.

No, tedy alespoň to bylo v plánu…